Tradiční rodina v minulosti

veřejné diskuse o konzervatismu, obecně o politice a jiných nadčasových tématech

Tradiční rodina v minulosti

Příspěvekod Zdeněk L. » 31 kvě 2012 18:30

V průběhu 19. a první poloviny 20. století veřejnou agitací ženy postupně dosáhly přístupu ke studiu a k zaměstnání ve stále více oborech, včetně oborů vysokoškolských. Z hlediska vztahu k zaměstnání bylo pak možné rozdělit ženy do dvou velkých skupin. První tvořily ženy, které dostaly příležitost vystudovat a být jmenovány na relativně vysokou pozici. Ty samozřejmě chtěly realizovat se a slušně si vydělat. Ovšem takové ženy pak si mohly ku pomoci v domácnosti a k výchově dětí přibrat pomocnici v domácnosti. Jednak si tím uvolnily čas pro práci a samostudium, jednak tím vytvořily nové pracovní místo. Druhou skupinu tvořily ženy, které namísto mechanické monotónní práce pro zaměstnavatele raději vykonávaly mechanickou monotónní práci pro svou rodinu, zejména pro své děti. Kromě těchto dvou největších skupin žen ještě existovaly ženy zaměstnané na základních pozicích, zvláště svobodné dívky z chudých rodin, a ženy zámožných mužů, které toliko řídily domácnost za pomoci svého služebnictva.
Obživa rodiny z mužovy mzdy však vyžadovala rodinnou mzdu pro muže. Rodinná mzda nebyla pouhým milodarem, zaměstnavatelé potřebovali, aby pro jejich potomky po zdědění podniku pracovali potomci zaměstnanců. Ženská a dětská práce byly objeveny podnikateli pro případy, kdy tlak mužů na zvyšování mezd začal být příliš silný. Kromě toho všeho měl muž zákonné postavení hlavy rodiny. To především znamenalo, že muž ženu zastupoval a že zákonem přípustná rozhodnutí otce rodiny nemohla žena zvrátit ani soudní žalobou. Ovšem na druhé straně měl muž povinnost ženu podle své mohovitosti slušně vyživovat. Právo trestat manželku tělesně zaniklo v západní Evropě ve 14. století, v Čechách v 15. století, v Anglii až v prvých letech 20. století. Ze soudní praxe vzešel mimo jiné i poznatek, že i vysoce emancipované ženy přiznávaly, že je jim příjemné, když je vede muž. I přesto, že postavení ženy v manželství stanovil zákon, existovala snubní svoboda. Žena, která se nechtěla podřídit, se nemusela vdát. Sňatkem se stalo podřízení muži dobrovolným. Pojetí tradiční rodiny vycházelo z křesťanských mravních hodnot. Nebylo nezbytně nutné být věřícím. Křesťanské mravní hodnoty mohly pro sebe přijímat i osoby bez vyznání.
Až ve druhé polovině 20. století byl institut hlavy rodiny zrušen.
Pro možnost porovnání názorů dřívějších s názory dnes obecně známými si dovoluji uvést na závěr několik historických citátů:
„Nepozoroval jsem, že by Američanky považovaly manželskou autoritu za výsledek uzurpace svých práv ani že by se domnívaly, že je ponižuje, když se jí podřizují. Zdálo se mi, že pokládají za jakousi poctu, když se dobrovolně vzdávají vlastní vůle, a vidí svou velikost v tom, že se samy sklánějí pod jho, a nikoli v tom, že se mu snaží vymknout.“ Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe II., Nakladatelství Lidové noviny, 1992, str. 150 (napsáno kolem roku 1853).
„Pod pláštíkem stejných práv usilují ženy o vládu nad muži (tato slova najdeme již ve 34. knize Liviových Dějin). Pokud se tak stane, bude to pro náš národ znamenat větší katastrofu než jeho rozdělení. Neboť pokud se tento nezdravý přístup mezi ženami rozšíří, pokud se pokusí vládnout pod pláštíkem stejných práv, potom se jejich antipatie vůči mužům posílí a muži ztratí svůj respekt a obdiv vůči ženám ze strachu, že by dostali emancipovanou manželku. Strach je zdrží od sňatků, zavládne bezdětnost a amorálnost, mužská zkáza povede k zániku rodiny, ke znehodnocení společnosti a ztrátě národa. Proto je ženská emancipace smrtelným nepřítelem každého národa.“ Páter Kaplanski, in: Gisela Bocková, Ženy v evropských dějinách od středověku do současnosti, Nakladatelství Lidové noviny, 2007, str. 177 (napsáno kolem roku 1900).
„Vymezení této podřízenosti
27. Avšak tato poslušnost nepopírá a neodnímá svobody, která plným právem přísluší ženě jak vzhledem na důstojnost lidské osoby, tak vzhledem na vznešenou úlohu manželky, matky a společnice; ani jí neukládá, aby poslouchala jakýchkoli choutek mužových, i když by snad byly nesmyslné nebo se příčily důstojnosti manželky; ani konečně neučí, že by měla manželka býti přirovnána k osobám neplnoprávným, jimž se nepovoluje pro nedostatek zralejšího úsudku nebo pro životní nezkušenost, aby směly volně užívati svých práv. Zakazuje však onu přehnanou libovůli, která se nestará o prospěch rodiny. Zakazuje oddělovati v tomto těle rodiny srdce od hlavy, poněvadž by to bylo krajním nebezpečím zkázy a na nesmírnou škodu celého těla. Neboť je-li muž hlavou, jest žena srdcem, a náleží-li muži prvenství v řízení, žena právem smí a musí požadovati pro sebe jako svůj úděl prvenství v lásce.“ CASTI CONNUBII, ENCYKLIKA O KŘESŤANSKÉM MANŽELSTVÍ, PIUS XI., Olomouc, 1935, čl. 27.
Zdeněk L.
Host diskusního fóra
 
Příspěvky: 10
Registrován: 08 lis 2009 17:41

Zpět na Konservatismus

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron