Listopad 1989 mýtů zbavený
Vlastimil Podracký
Když jsem asi v roce 1982 rozprávěl při vodce se sovětskými montéry, kteří montovali v podniku počítač, poprvé jsem uslyšel názor, který mne zarazil: „Československo je pro nás zátěž. My vám dodáváme levnou naftu a vy nám zato dodáváte vaše nefunkční a zastaralé výrobky. Na Západě dostaneme za naftu mnohem více a navíc koupíme za dolary kvalitní výrobky.“ Něco takového se vyprávělo mezi sovětským lidem a to už bylo co říct. Řeči ohledně bratrské spolupráce skončily, důležitý byl Západ a jeho výrobky. Tady se něco změnilo! Nastal obrat v myšlení. Západ už nebyl špatný, ale měl dobré výrobky….! Slyšel jsem to potom ještě několikrát. Naznačovalo to zásadní změnu.
Předsmrtná křeč univerzalistického komunizmu
Univerzalistická komunistická ideologie zavazovala komunisty bojovat za ni v celém světě, až do konečného vítězství. Stalin, poučen vývojem v sovětském Rusku ve dvacátých a třicátých letech, tuto ideu zpracoval tak, že SSSR se měl stát apologetem tohoto procesu. Nepřítelem univerzalizmu je lokální patriotizmus, postupné slábnutí a tříštění sil na lokální projekty a v zájmu prospěchu jednotlivců a skupin. Univerzalistický komunizmus měl za úkol být světový, mít na paměti světovou revoluci. To je velmi problematické uskutečňovat v době míru, kdy léta plynou a nic se neděje, revolucionáři jen ze zvyku a stále více falešně řinčí zbraněmi a vykřikují hesla, zatímco se usazují na místě, mají problém jak si zvýšit životní úroveň, svoje děti zařadit do společnosti, aby nemusely pracovat, vystudovat i když na to nemají a dostat dobrá místa. Proti tomu byla možná jen stálá obměna kádrů, aby se neusadily a nezačaly myslet jen na svoje vlastní postavení a řešení lokálních problémů. Obměnu dělal velký vůdce periodickým vyvražďováním garnitury.
Jenže Stalin přece jen nakonec zemřel a Chruščov, který zažil onu hrůzu elitáře pod zločinným diktátorem, ustoupil od krvavých praktik a svoji vládu postavil na garnituře. Věřit kádrům znamenalo věřit i vůdcům satelitních států. Jenže zde, daleko více než v SSSR, se konalo usazení na místě, zánik univerzalizmu a staré patriotické zvyky vedly k řešení domácích problémů přednostně před světovými. Postupný vývoj nutně musel vést k návratu demokratických myšlenek a některých atributů předchozích režimů, které byly funkčnější než pro místní poměry naprosto nevypracovaný univerzalistický komunizmus zaměřený jen na expanzi bez přesnějších představ, jak úspěšně vládnout a prosperovat. Chruščov se poprvé snažil o nějakou dohodu ze Západem a svým jednáním naznačoval, že se zakopává v pozicích a začíná se starat přednostně o své věci. Tento proces byl výzvou k samostatnějšímu jednání satelitů. Jenže události r. 1968 v Československu utvrdily univerzalistické revolucionáře v SSSR, že nastoupený směr je pro ně špatný. Oni to už cítili dříve, Chruščova odstranili, ale československé události je jen v tomto směru utvrdily.
Staří, nejenom názory, ale i věkem, se chopili opět univerzalistické iniciativy a začali rozvíjet svoje mocenské aktivity v celém světě. Postupně zvítězili ve Vietnamu, komunistické převraty udělali v Angole, Mozambiku a Nikaragui. Říká se, že dodělávající kůň nejvíc kope. Jejich úspěchy neměly příčinu v jejich síle, ale ve slabosti nepřítele. Američané po porážce ve Vietnamu byli v morální krizi, překonávali i krizi ropnou a jen díky kapitalistickému hospodářství prosperovali. Technické inovace byly velmi přínosné a sovětskému bloku se nedařilo je ani napodobovat, protože neměl ony technologie. Vybudovat technologie vyžadovalo peníze a kvalitní lidi. Peněz se nedostávalo a kvalitní lidé utíkali na Západ nebo pracovali, díky politickému systému, spíše na podřadných místech, někdy přímo v kotelnách, a neměli zájem. Západní Evropa zápasila se svými socialistickými experimenty, vysokým sociálním standardem a množstvím státních podniků, ve kterých si zaměstnanci vydobyli takové výhody, že se staly státu přítěží. Sověti zřejmě očekávali, že se jim podaří získat i některé vyspělé země do své sféry, čekali na vývoj v Evropě, který chtěli ovlivňovat i dodávkami nafty, ale zásadně ovlivňovali podporou pacifistických a jiných levicových hnutí, včetně teroristických. Čekali, že jim evropské státy padnou do klína. Válku ovšem zahájit nemohli vzhledem k odstrašující jaderné hrozbě.
Východní Německo bylo podporováno západním a proto na tom bylo lépe. O Československu se Sověti domnívali, že si blahobyt vybuduje nějak samo, když mu dodají levnou ropu. Socialistické hospodářství toho nebylo schopno a tak tento bod programu se neplnil, přestože Husák spotřeboval všechny prostředky na životní úroveň a neměl na inovace průmyslu. Všechno bylo soustředěno na dočasný efekt, hrál se vabank a komunističtí starci vše vsadili na získání západní Evropy a vítězství komunizmu v zaostalém světě. Bylo to poslední vzepětí režimu, který už byl odsouzen na smetiště. Poslední předsmrtná křeč. Asi si řekli, že to prostě naposledy zkusí a technologie získají na Západě nějakými převraty zevnitř nebo vydíráním. Ale vzhledem ke svému nedokonalému chápání svobodného myšlení západního světa se mýlili a takový risk nemohl vyjít. Evropa by nikdy dobrovolně nepadla, zvláště proto, že i všichni ti levicoví aktivisté podporovaní ze Sovětského svazu si uvědomovali sovětskou nesvobodu a strčit hlavu do takového chomoutu nechtěli ani náhodou. Mnozí chtěli socializmus, ale svobodný, a to zase bylo nepřijatelné pro Sověty.
Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let se věci začaly měnit. Vlastní aktivity se začaly obracet proti Sovětům. Válka v Afganistánu se zadrhla, požírala obrovské prostředky a lidi, nejinak to bylo v Angole a Etiopii. Pacifistická hnutí a komunistické strany na Západě kritizovaly především nesvobodný režim Sovětského svazu a obsazení Československa, nikdo se nechtěl dostat do takové sféry vlivu, kde vládlo násilí a nesvoboda. Naopak komunistické elity v sovětském bloku viděly příznivý sociální vývoj na Západě. Kosmetické úpravy v rámci politické ekonomie nic nepřinesly, sovětští pracující místo práce pili alkohol a v některých podnicích už v deset hodin dopoledne byli všichni opilí včetně ředitele.
Ropa měla zajistit závislost západní Evropy na SSSR. Měla se stát prostředkem vydírání. Nestalo se, ropa přinesla dolary, za které se kupovaly občas i některé výrobky spotřebního zboží. Takové výrobky byly vlastně propagací Západu a jeho vyspělosti. Dean Reed, americký levicový zpěvák, měl rozvracet západní svět svými levicovými písněmi, což se nedařilo, ale v Sovětském svazu bylo jedno co zpívá, byl miláčkem mladých lidí protože byl Američan. Amerika byla vzorem. Sovětští občané, kteří jezdili do Československa, chtěli vidět především americké filmy, ve kterých vystupují „amerikanskie bogatyri“ (kovbojové). Pomalu začínaly i elity chápat, že režim nikam nevede.
Lokalizmus poráží univerzalizmus
Poslední váhání ohledně nutnosti komunistický režim změnit nakonec vzalo za své, když americký prezident Reagan zvýšil výdaje na zbrojení a začal tvořit nové vysoce pokročilé zbrojní systémy vyžadující obrovských nákladů. Sovětské hospodářství bez zásahu do i tak nízké životní úrovně nebylo schopno zajistit prostředky na zajištění vojenské rovnováhy. Všichni si byli vědomi, že Amerika se jen brání a nikdy neměla v úmyslu vést válku, proto byli stále více přesvědčeni o možnosti se s USA domluvit. Potom už bylo nutno pouze zvolit vhodného vůdce, který celý obrat provede. Tím se stal Gorbačov.
Prvním úkolem Gorbačovava bylo zbavit se zátěže satelitů a konfliktů ve světě. K tomu bylo nutno ukončit nepřátelství a udělat strategické dohody s USA a NATO. To se podařilo. Domnívám se, že sovětská garnitura myslela tenkrát jen na své zájmy. SSSR byl v těžké hospodářské situaci. Bylo pro ně jistě dobré, aby se komunisté u nás netrestali, taktéž byli rádi, když se dostanou k vládě lidé, kteří nebudou zase příliš nenávidět SSSR, ale nemohli si dělat iluze, že nevznikne protisovětská nálada. Ale to jim zase tak moc nevadilo. Nechtěli staré vztahy, které je zatěžovaly, chtěli volný trh, aby se jim uvolnila nafta vázaných dodávek k nám pro dolarovou oblast. Proto museli ve svém hospodářském zájmu oželet nějakou nadvládu nad námi a udělali to rádi v zájmu svého prospěchu, který už převažoval nad ideologickými a vojenskými úvahami. Součástí toho bylo i neodebírání našich výrobků, které lehce nahradili západními. Gorbačov jasně vyjádřil svoji lokalistickou myšlenku: „…rovnost států a nevměšování do vnitřních záležitostí….“ To byl konec univerzalizmu.
Univerzalistické pojetí, jako je komunistické, vyžaduje otrhané revolucionáře bez domova a rodiny a ne už dvě generace ve vilách žijící papaláše, kteří se již zabydleli, navázali pavučinu vztahů a nelegálními výrobami si zajistili materiální blahobyt. Konečně, jak se říkalo: „v obchodech nic není, ale jinak máme všechno“. Nelegální byly i obchody a dovoz výrobků z jiných zemí. K tomu byli dobří i sovětští vojáci v ČSSR, kteří vlastně už neměli jiný úkol než kšeftovat. Jejich návratu domů už litovali jejich bližní jen z těchto důvodů.
Jenže takový způsob života byl v nesouladu s komunistickými myšlenkami. Něco z toho muselo padnout. Způsob života ovšem ani náhodou. Kdo by se vzdával pohodlí, když univerzalistický komunizmus nabízel jen boj, prázdná slova a bídu?
Pošetilá myšlenka lokálního komunizmu
Gorbačovova představa, že jednotlivé země budou vzájemně obchodovat, vyměňovat si výrobky, dokonce že budou společné podniky, obkoukaná od tržního hospodářství, byla jen směšná, byl to pokus v nouzi, v době kdy už všechny pokusy o hospodářskou reformu zklamaly. Tento pokus vedl jen k izolaci jednotlivých zemí a republik uvnitř SSSR a jejich separátní navazování na spolupráci se Západem, protože se vzájemným obchodem měly jen špatné zkušenosti. Také sověti nakonec začali nakupovat za naftu západní výrobky a své východoevropské satelity nepotřebovali. Navíc se jednotliví papaláši nedovedli domluvit a tak se začal rozkládat i SSSR.
Představme si situaci: Sověti naše výrobky neodebírali, chtěli za ropu dolary a ty nebyly. Náš dluh v dolarech se prohluboval a celá situace se potom zobrazila v celém transformačním dluhu. Ten je ovšem už dnes zanedbatelný ve srovnání s žitím na dluh za socialistických vlád. Ale to už je jiná písnička. Hospodářský obrat k západu byl nutností, nikoliv nezávislou vůlí našich popřevratových vlád. Privatizace měla vytvořit tržní prostředí, aby se pozdvihla soukromá iniciativa, lidé začali pracovat a ne povalovat se v socialistických podnicích a práci předstírat. Také samozřejmě měla vytvořit prostředí pro příliv zahraničního kapitálu, který byl životně důležitý.
Revoluce „odkopnutého satelita“
Krach myšlenky lokálního komunizmu připravil cestu k revolucím v satelitních zemích. Všichni cítili, že už je nikdo nedrží, že SSSR nezasáhne. To byl rozhodující pocit pro lidi, kteří se začali angažovat na pádu režimu. Také většina lidí cítila, že jakékoliv socialistické myšlenky jsou naprosto diskreditovány. Žádný pokus neuspěl a je nutno přijmout kapitalizmus. Určitě to cítily i tajné služby. Nevím zda bylo KGB řízeno Gorbačovam udělat převraty ve východoevropských zemích nebo to byla autonomní akce. Určitě si Gorbačov přál, aby satelité „odpadli“ a přestali obtěžovat. Chtěl se zbavit starých univerzalistických závazků. Když to československé vedení nechtělo pochopit a drželo se jako klíště univerzalistických dogmat a kdoví jestli nenaléhalo na plnění zvláště hospodářských závazků ze strany SSSR, je podle mne legitimní se domnívat, že zainteresoval i KGB, aby provedla převrat. Je příliš mnoho náhod v událostech na Národní třídě 17. listopadu. Zdá se, že Zifčák byl opravdu úkolován tam studenty přivést přímo pod pendreky policistů a potom dělat mrtvého. Také okolnosti šíření této zprávy jsou více než podivné. Nicméně převrat určitě neměl být takový, jakým se stal. Měla vzniknout jiná vláda, možná něco jako byla kdysi Dubčekova, která by pomalu demokratizovala a vytvářela variantu nějakého socializmu s lidskou tváří. Na to si ovšem vzpomněli pozdě. A tak se naplnila stará předpověď z r. 1968, že sověti si svým zásahem v Československu podřízli vlastní větev. Proces se už potom rozjel pod tlakem davů, které si vynutily úplný odchod komunistů.
Sametová revoluce nebyla revolucí, ale konsensem mezi Západem a Východem
Docela věřím, že StB pod řízením KGB měla vypracované varianty řešení pro každou situaci. Určitě jednou variant bylo řešení situace, když vláda ustoupí a protikomunistické síly převezmou iniciativu. Proto byly i opoziční organizace nejenom infiltrovány příslušníky StB, ale hlavně selektovány osoby. Tyto osoby třeba ani nemusely vědět, že jsou vybrány. Nemohli to být ovšem lidé jako Hučín, kteří by komunisty postavili ke zdi. Takoví byli přísně hlídáni, nemohli se ani pohnout, nebo už byli dávno v různých akcích StB „vystrčeni“ za hranice. Museli to být ti, kteří hlásali „pravdu a lásku“ a mysleli to vážně. Také museli mít dobré jméno na Západě, styky apod., které, jak jinak, jim byly předem umožněny. A tak mnozí z nich obědvali pravidelně na velvyslanectvích západních států a tam dělali…. asi co? Domlouvali příští politiku. Proto také nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tyto osoby nebyly vybrány jen StB, ale i západními politickými reprezentacemi, možná i jejich tajnými službami. Popularitu těchto osob musel na Západě někdo rozšířit. To také stálo peníze. Ani Západu nemohlo být lhostejné, kdo se ujme vlády. Po nástupu Gorbačova a uzavření strategických dohod musely i tajné služby spolupracovat na novém uspořádání. Prostě nová garnitura měla zajistit, aby byla rovnost, nikdo nebyl trestán a komunisté, kteří měli náskok ve výhodných hospodářských pozicích, mohli privatizovat státní majetek a zůstat v úřadech. Něco takového Západu nevadilo, potřebné bylo, aby nová garnitura sledovala jeho zájmy. Proto také tyto osoby, které „dělaly“ Velký listopad potom vedly prozápadní politiku, byly oddané myšlenkám západního levicového liberalizmu, které šířily, a prostě plnily „dohody z velvyslanectví“ (zastavení zbrojní výroby, omluva sudetským Němcům, otevřené hranice pro prodej západního zboží atd.). Vlastně plnily sliby oběma stranám, sloužily západním zájmům a byly mírné ke komunistům. Zájmy státu a národa potom už nebyly tak důležité. Jiné osoby, které se do procesu dostaly spontánně, třeba Václav Klaus, nebyly vázány dohodami a myslím si, že potom jednaly a jednají samostatněji.
Režim musel projevit slabost, aby lidé získali přesvědčení, že zase tak moc neriskují, když vyjdou na náměstí poslechnout nějaký protestsong. V době tvrdého represivního režimu by takové akce nikdy nevznikly. Události v okolních zemích nabádaly k následování.
Málokdo se dnes ptá, co by se stalo, kdyby protestní akce nevznikly, kdyby se lidé neorganizovali a režim nezměnili. Podle mého názoru takový režim stejně nemohl dál existovat. Musel by sám postupně dělat reformy, udělat svobodné volby apod. Ekonomická situace „odkopnutého satelitu“ by jej přivedla ke spolupráci se Západem a ten by si jistě kladl podmínky. Rozhodnutí nepadlo 17. listopadu na Národní třídě, to byla jen symbolická akce, kterou tajné služby proces začaly. Rozhodlo se v USA pevným postojem prezidenta Reagana neustoupit, které padlo na úrodnou půdu vnitřně morálně upadlého SSSR.
Odkaz Velkého listopadu
Svobodu jsme získali zase zadarmo, nikoliv Velkým listopadem, ale vývojem světa okolo nás. Kromě několika lidí nikdo nebojoval. Dodnes se lidé dívají na příslušníky Charty jako na nějaké exoty, Hučína a Mašíny neuznávají. Akce na náměstích začaly, až je začala televize propagovat. Někteří aktivisté už dříve cítili změnu větru a chovali se otevřeněji. Pokud se člověk nějak moc neangažuje, neváží si toho, co dostal. To je náš případ. Ale to, co jsme zadarmo dostali, opravdu stojí zato, ale je to obtížnější udržet. Je nutná mnohem větší angažovaná snaha od těch, kteří jsou si vědomi důležitosti svobody, aby ji obhájili před ostatními, kterým spadla do klína a neváží si jí.
Přesto je sametová revoluce symbolem určitého odporu, symbolem srocení davu, který ví co nechce, neví ovšem co chce. Potom se snadno dosadí něčí zájem, idea, kterou nadšeně přijme dav, protože sympatická osoba na podiu ji vysloví. Třeba heslo pravda a láska. Jak krásně zní. Ale to není jen tak samo od sebe, není možno nevidět, že za tím je účel. Pravda se vytratila a láska znamená také odpuštění komunistických zločinů, tlustou čáru za minulostí, potažmo potom odpuštění všech zločinů, i těch které se děly předtím a potom. Láskou ukolébaný lid bez pravdy není dodnes schopen se z lásky vymanit, lépe řečeno láska se proměnila v uspaný pocit, že všechno je dovoleno a že pravda není důležitá. Je možno rozkrádat, lobovat, kupovat diplomy, kupovat poslanecké místo a p. Myslím si, že bychom konečně měli skončit s „láskou“, která nám byla podsunuta za cinkání klíčů, heslo očistit na tradiční: „pravda vítězí“. Měli bychom konečně skoncovat s podsunutými myšlenkami a ponechat jen tu podstatnou, kterou jsme dostali do vínku z vnějšího vítězného světa: svobodu. Tu si nenechat vzít, zvláště tu svobodu státní a národní, a stavět na ní. Prostě odkazem Velkého listopadu po dvaceti letech je Velký listopad revidovat.